Jednomu chlapci, jmenoval se Michal, zemřeli oba rodiče. Vzal si ho k sobě strýc a staral se o něho. Ale tu přišly špatné časy, kdy bylo se všemi chudými lidmi zle. Michalův strýc měl sám čtyři děti, a jeho žena reptala:
„Vidíš, bylo nám to třeba, brát k sobě ještě Michala? Povídala jsem ti, neber ho! Včil nemůžeme ani své vlastní uživit!“
Muž odpověděl: „Vzali jsme ho v dobrém čase, a bylo by špatné, zbavit se ho teď, když jsou časy zlé.“
Ale žena stála na svém, že Michal musí z domu pryč. A tak strýc druhý den ráno vzbudil Michala a řekl mu:
„Michale, půjdeme spolu na Radhošť a budeme hledat nějaký poklad!“
Michal netušil nic zlého a šel s veselou myslí. Když přišli k dírám na Radhošti, rozsvítil strýc světlo a vešel i s Michalem do nich. Slezli po chatrném žebříku do hlubiny, chodili dlouho a prolézali jeskyně, až přišli k podzemní řece, přes kterou byla položena úzká lávka. Přešli přes lávku a strýc řekl:
„Michale, sedni si tu na té skále. Tady máš chleba a nůž, zatím pojez a já se půjdu podívat dál.“
Michal zůstal sedět potmě, krájel si chleba a jedl. Čekal dlouho a strýc nešel. Bál se pohnout a začal mít v té černé tmě strach. Stále poslouchal, jestli už strýc přichází, ale ten pořád nešel. Tu si chlapec pomyslel: Asi se mě chtěl zbavit a nechal mě tu!
Vzchopil se a dal se na cestu. Když potmě hmatal vpravo a vlevo, uklouzla mu noha a on spadl ze skály dolů. Jak letěl, chtěl se zachytit a utrhl dva velké střechýly, strčil je do kapsy a šel dál. Přišel k řece a chtěl ji přejít, ale nemohl v té tmě najít lávku. No co! Skočil do vody a přeplaval na druhou stranu. Došel k žebříku a jako kočka hned byl nahoře!
Když vyšel ven, měl ruce i nohy celé podřené a zkrvácené a třásl se zimou. Věděl, že ho strýc nechce, a tak si řekl: Půjdu do světa, však se nějak obživím! Šel celý den o hladu, až přišel k jakémusi zámku. Vyžebral si v kuchyni kus chleba, vytáhl nůž a jedl. Tu služebník uviděl ty dva žluté střechýly a ptal se, co to má? Služebník je potěžkával, obracel v ruce, až pak je šel ukázat pánovi. Pán dal Michala k sobě uvést a ptal se ho:
„Odkud máš ty dva kusy zlata?“
Michal vypravoval, co se s ním stalo a jak k těm střechýlům přišel. Pánovi ho bylo líto a protože neměl děti, vzal si Michala za vlastního. Zlato odprodal a peníze mu uložil. Také ho dal vyučit ve všech potřebných věcech.
Michal byl na zámku sedmnáct roků. Když docházelo sedmnácté léto, pán se roznemohl a do čtrnácti dnů byl pochován. Všechen majetek odporučil Michalovi. Dvě léta byl už Michal svým pánem a jednoho dne stál v okně a díval se na nádvoří. Tu přicházel do zámku stařec v roztrhaných šatech. Michal ho litoval a hned rozkázal vrátnému, aby ho přivedl k němu nahoru.
Když stařec vstoupil do jizby, Michal poznal, že je to jeho strýc. Ale strýc Michala nepoznal.
„Smilujte se, milostivý pane,“ prosil.
„S radostí vám dám najíst a napít,“ řekl Michal, „posaďte se.“
Potom zavolal sluhu a potichu mu pravil, aby s jídlem donesl i jeho nůž zahýbák, který si schoval na památku. Sedl si k stařečkovi a poslouchal, jaké měl osudy: jak zlými časy upadl do chudoby a nakonec musel i chalupu prodat, a včil že se živí ptaným chlebem.
„Vy nemáte děti?“ ptal se ho Michal.
„Ach bože,“ pravil stařec, „měl jsem čtyři. Tři mi zemřely na neštovice a čtvrtý je ničema, který se o svého tátu nestará.“
Zatím donesl služebník jídlo a pití a Michal sám podal starci chléb a zahýbák, aby si krájel. Stařec vzal zahýbák do ruky, díval se na něj a zbledl – poznal znamení, které do něho vypálil vlastní rukou. Jako zmámený sotva vykoktal slova:
„Milostivý pane, kde se tu ten nůž vzal?“
Michal odpověděl:
„Copak je na tom noži? Nůž jako nůž!“
„Ne, ne,“ volal stařec, „proboha, povězte mi, kde se tu ten nůž vzal? Povězte mi to, a nemučte mě!“
Michal už se nemohl déle zdržet a zapírat, a proto zvolal:
„Strýčku Jane, copak neznáte sirotka Michala?“
Strýc se lekl, poznal Michala a hanbou i strachem padl před ním na kolena. Ale Michal ho pozdvihl, obejmul a pravil:
„Strýčku, nebojte se nic, já jsem vám již dávno odpustil!“
Stařec se posadil, ale do jídla už neměl chuť. Michal ho podržel u sebe až do smrti. Strýc zemřel aspoň s tou radostí, že Michal v Radhošti nezahynul.
Chlapci v zelené hoře: lidové pověsti z Valašska, Eva Kiliánová a Karel Zeman, rok vydání 1978.